Jmenuji se Dan a ještě před několika lety bych si nikdy nedokázal představit, že jednou budu vyrábět urny pro domácí mazlíčky. Tento příběh začal s mojí anglickou buldočkou Verona Lady – Verunka. Byla to moje nejlepší přítelkyně, spřízněná duše a člen rodiny. Od chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil, jsme byli nerozluční. Verunka měla ten typický buldočí vzhled – svraštělé čelo, kulaté oči a nekonečně laskavý pohled. Byla vždy po mém boku, v dobrých i špatných časech.

Verunka byla můj svět. Každý den mě nevítala u dveří jako jiní psi, musel jsem ji probudit – buldok 🙂 , ale pak s radostným vrtěním ocasu, a i v těch nejtěžších chvílích mi dokázala vykouzlit úsměv na tváři. Sdíleli jsme spolu tolik krásných okamžiků – procházky, hry a klidné večery před televizí. Vždycky tu pro mě byla, když jsem ji potřeboval. Jak šel čas, Verunka začala stárnout. Nejprve jsem si nechtěl připustit, že by mohl přijít den, kdy tu už nebude. Buldočci, bohužel, nežijí příliš dlouho, a věděl jsem, že ten okamžik jednou přijde, ale stále jsem na to nebyl připraven.

Ten den přišel náhle. Verunka začala ztrácet sílu a já se musel rozhodnout, co dál. Veterinář mi řekl, že to nejlepší, co pro ni mohu udělat, je umožnit jí klidný a bezbolestný odchod. Držel jsem ji v náručí a snažil se jí ukázat, jak moc pro mě znamená, když vydechla naposledy. Byl to jeden z nejtěžších okamžiků mého života. Ztratil jsem nejlepšího přítele a najednou byl dům tichý. Žádné zvuky jejích tlapek na podlaze, žádná radostná uvítání u dveří. Jako by z mého života zmizela radost.

Rozhodl jsem se, že potřebuji mít Verunku nějak blízko u sebe. Začal jsem přemýšlet, kam umístit její popel, ale žádná z uren, které jsem našel, mi nepřipadala dost důstojná. Hledal jsem něco, co by skutečně odráželo naši společnou cestu, něco osobního a jedinečného. Po nějaké době mě napadlo, že bych mohl vyrobit urnu sám. Chtěl jsem, aby to byla nádoba, která ponese všechny naše vzpomínky a emoce.

Pro mě to bylo víc než jen vytvoření předmětu. Byla to terapie. Do výroby urny jsem vložil všechny své pocity a vzpomínky na Verunku. Každý detail, který jsem na urně vytvořil, mi připomínal okamžik, který jsme spolu sdíleli. Když byla urna hotová, cítil jsem zvláštní klid. Nebyla to jen nádoba – byl to hold jejímu životu a našemu přátelství.

Když jsem umístil její popel do urny, uvědomil jsem si, že jsem pro ni udělal něco výjimečného. Měl jsem pocit, že tímto způsobem mohu stále cítit její přítomnost. Když moji přátelé urnu viděli, začali se mě ptát, jestli bych mohl vytvořit něco podobného i pro jejich mazlíčky. Nejprve jsem váhal, protože to pro mě bylo velmi osobní. Ale pak jsem si uvědomil, že mnoho lidí cítí stejnou lásku ke svým mazlíčkům a chtějí je uctít způsobem, který má pro ně smysl.

A tak jsem začal vyrábět urny pro další mazlíčky. Každá z nich je jedinečná, protože každý mazlíček je jedinečný. Do každé vkládám stejnou péči a úsilí, jaké jsem vložil do urny pro Verunku. Každá urna, kterou vytvořím, mi připomíná, jak moc mohou zvířata ovlivnit naše životy a prázdnotu, kterou po sobě zanechají, když odejdou.

Díky této práci jsem se dokázal vyrovnat se svou ztrátou a zároveň pomáhám ostatním uctít památku jejich milovaných mazlíčků. I když už Verunka není fyzicky se mnou, cítím její přítomnost v každé urně, kterou vytvořím. Každá z nich nese kousek jejího ducha, kousek lásky, kterou nám zvířata dávají, a díky tomu je Verunka stále se mnou na každém kroku této nové cesty v mém životě.,